Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Křivé zrcadlo školních známek

Proč se divíme neúspěchům studentů v různých srovnávacích testech a vždy trochu s obavou čekáme na statistické výsledky maturitních zkoušek ? Vždyť výsledky jakýchkoli testů by měly být předpokládatelné. Co hůř, je obtížné na různá pracovní místa vybrat správného pracovníka díky tomu, že deklarovaná kvalifikace neodpovídá skutečným dovednostem a to často v těch nejzákladnějších parametrech. Je hezké, že máme spokojené dítě se samými jedničkami na vysvědčení , ale žák s deklarovanými výsledky, které vůbec neodpovídají jeho schopnostem se stává problémem do budoucna. Školní známky a to i často na závěrečných vzdělávacích dokumentech nemají vypovídací hodnotu. Kde je problém ?

Jednou z chyb bylo zavedení financování na žáka s tím, že značný počet škol dosud neodpovídá počtu žáků. Nízká poptávka po „školních lavicích“ se tak střetává s neúměrně vysokou nabídkou. Naivní představa některých politiků, že většina rodičů bude vyhledávat kvalitu velmi brzy vzala za své a zvítězila nabídka minima problémů pro žáky i jejich rodiče. Paradoxně se tak začal uplatňovat poměr „známka/práce“, kdy za co nejmenší odpracovanou přípravu studentů na výuku měla následovat co nejlepší známka. Proč ne, v situaci, kdy přijímací zkoušky na většinu středních škol neexistují a nebo pro malý počet žáků nemohou plnit svoji funkci, je tento požadavek rodičovské veřejnosti logický. Školy byly nuceny na vzniklou situaci reagovat a v podstatě se podbízet. Funkce státu, jako garanta kvality vzdělávání tak selhala.

Navíc, nedostatečným financováním a nízkými učitelskými platy byla ztracena celá jedna věková skupina učitelů a tak starší generace nemohla dostatečně předat své zkušenosti těm nastupujícím. Vzniklo vakuum, které velmi napomohlo pohledu na klasifikaci žáků jako na něco nezávazného, volného s výhradně motivačním charakterem. Vždyť vyučující, který se snažil zachovat trochu přísněji, nebo řekněme odpovědněji, dostával rány ze všech stran. Byl samozřejmě nucen pracovat navíc při přípravě dalších zkoušek pro slabě prospívající žáky, byl často osočován z neschopnosti učit, musel být schopen kdykoli svoje názory hájit před školním psychologem, vedením školy a samozřejmě rodiči a nebo školní inspekcí. Celkově byl a nebo dokonce často ještě je na škole nepohodlný a je mu vysvětlováno, jak vše dělat „lépe“. Pokud takový učitel ve školství vydržel, možná vyslyšel rady těch „úspěšnějších“ o tom, proč se na to nevykašle a také nerozdá ty jedničky a nebo aspoň „slušnější“ známky, bude mít klid a všichni budou spokojeni. Takové rady ovšem dostane v soukromí školních chodeb někde mezi čtyřma očima od bezproblémových kolegů. Míru s jakou je tento odstavec minulostí a jak moc vypovídá o současné situaci ve školství lze odhalit například z mizerných výsledků státní maturity z matematiky při její nenáročnosti s porovnáním klasifikace od vyučujících. Bylo by ovšem nespravedlivé hledat chybu na straně učitelů, ti jsou do takového chování přímo vehnáni.

Dalším problémem je ovlivnění klasifikace dalšími „nálezy“, na které musí učitel brát zřetel. ANO, mluvím zde o všech možných potvrzeních školních psychologů o dítětem nezaviněné „neschopnosti“ v některém směru vzdělávání. Někdy učitel musí brát zřetel, že dítě se není schopné soustředit, jindy není schopno psát, neovládá číselné řady a podobně. Přesto známka z dotyčných předmětů bývá velmi dobrá, učitel je totiž nucen brát na případné znevýhodnění žáka ohled s poukazem na fakt, že nelze srovnávat zdravého a znevýhodněného studenta na stejné úrovni. Jsme ovšem lidé s různými schopnostmi, předpoklady a bohužel i znevýhodněními nebo nemocemi. Ve známce z předmětu lze sice krátkodobě, v určitém poměru a přiměřeně dle věku žáka, používat motivační hledisko. Nelze ovšem klasifikaci „křivit“ na základě nálezu o, byť nezaviněné, neschopnosti. Známka by měla odpovídat schopnostem a naučenému. Samozřejmě, nic nebrání uvádět důvody, proč je známka horší. V současné situaci tak lze na pracovním trhu nacházet sekretářky s jedničkami z jazyka českého ovšem neovládající pravopis – měly celou školní docházku omluvu v podobě „nálezu“, stejně lze najít techniky neovládající matematiku, automechaniky neovládající základní vazby z fyziky a podobně. Dokonce je v současné době mezi některými rodiči poptávka po dokladu, který umožní „zjednodušenou“ výuku a zajistí lepší známky pro jejich děti. V této chvíli není divu….

Taková situace nemůže být udržitelná, sice poskytuje snadné „také-vzdělání“, ale rozhodně nenabízí uplatnění na pracovním trhu. K čemu takové ohledy tedy jsou ….? Možná souvisí s celým balíkem pseudodemokratických pravidel, kdy všechny možné organizace zasahují do systému školství coby garant demokracie a diskuse o čemkoli. Tak studenti budou rozhodovat o podmínkách maturitní zkoušky, široká veřejnost o nutnosti učit ten, či jiný předmět, jen skutečné nezastupitelné funkce školy se kamsi vytratí, stejně, jako opravdová kvalifikace lidí přicházejících na pracovní trh.

Ing. Stanislav Šimandl, 23.3. 2017

www.sista.cz


Povinná maturita z matematiky být musí

Již od roku 1989 si ve školství klademe stále stejné otázky, které bohužel zůstávají koncepčně nevyřešeny a neustále se vrací zpět jako bumerang. Není potom divu, že celý rezort upadá, přešlapuje na místě a nebo se při každém dalším volebním období točí v kruhu.

Samozřejmě, vyřešit kariérní řád učitelů, financování škol, stanovit optimální strukturu oborů a k nim navázané financování s případnou podporou nebylo jednoduché. Ovšem řízení resortu selhalo v základních otázkách, když nedokáže účinně podporovat funkce školy v podobě výchovy, vzdělávání, ale také např. selektivní úloze při rozdělování žáků do jednotlivých typů škol. Jinými slovy, státní zakázka vzdělávacímu systému je natolik nejasná v podobě „kompetencí“ a celý systém v podobě struktury škol natolik neřízený, že nemůže dávat optimální výsledky. Navíc, neustále se měnící směr od polytechnického vzdělávání ( se samozřejmou úlohou matematiky) , přes co nejdelší obecné vzdělávání, humanitní vzdělávání a znovu s deklarovanou podporou polytechnického vzdělávání s množstvím všech možných „přílepků“ v podobě mediálních výchov a dalších, které už nemají v rozvrhu žáků ani místo, dále vnášejí více a více chaosu. Nakonec se lze domnívat, že podporováno je úplně všechno a nebo vlastně nic.

Často se stává, že dříve, než najdeme odpověď na otázku „Co vlastně chceme ?“ zjistíme, že dobou již byla otázka zodpovězena. Jako například, když mnoho odborníků mluvilo o nutnosti naučit žáky informace pouze vyhledávat a nepředkládat tak ve škole informace jako takové. Dnes je jasně vidět, že tento typ myšlení selhává, žijeme v hyperinformační době a to bohužel často informací zavádějících, ne-li klamných. Žák tak musí dostat ve škole určité nutné penzum pro orientaci v daném oboru, ale také schopnost z těchto informací vytvářet logické vazby. Jak jinak takové vazby konstruovat než na podkladě matematiky.

Tak, jak je velmi citlivě nasloucháno různým neziskovým a studentským organizacím, přibližujeme se k utilitárnímu pojetí školství v podobě odpovědí na jedinou otázku „ K čemu mi to bude ?“ Nejen, že při výchově žáků školního věku nelze i z osobního pohledu žáka na takovou otázku odpovědět, nikdo nezná jeho budoucí profesi. Otázka se ve světle nutnosti matematické gramotnosti, logického výběru informací, složitějšího usuzování z velkého množství dat v rychleji se měnícím světě vede k nezastupitelnosti matematiky. Přesněji řečeno, rozvoji dovedností, které matematika učí. Zde lze spatřit, že nejen vzhledem k utilitárnímu přístupu, ale k všeobecnému rozvoji žáka jsou matematické schopnosti nezbytností. ANO, matematika je svým založením jiná, klade na myšlení studenta jiné nároky a nutí překonávat jiné překážky, ale právě tento fakt je důvodem, proč trvat na maturitní zkoušce z matematiky co nejdříve.

Dalším kamenem úrazu se stalo hledání „ideálního stavu“ , tedy věty typu : „Maturitu z matematiky zavedeme až……“ , často s komickým dovětkem, až ji budeme umět učit. Problém ale leží někde jinde. Matematika svojí logickou výstavbou klade zvýšené nároky na studenta a „vyspělost“ jeho myšlení. V této chvíli nefunguje systém výběru studentů do středních škol, přesněji řečeno, volba učilišť je stále nepopulární. Stejně nefunguje struktura středních škol nabízejících maturitu. Jejich počet je vysoký a dochází k boji o žáka. Maturitní zkoušku z matematiky by tak museli vykonávat studenti, kteří na ni svými schopnostmi nedosahují. Tento problém neleží ve způsobu výuky, ale v odvaze vedení rezortu udělat nutné změny, které ovšem bude nutno vysvětlit voličům. Snadno se tak může stát, že na povinnou maturitní zkoušku z matematiky budeme čekat ještě řadu let i když budeme vnitřně přesvědčeni, že její zavedení bylo nutností již před pár lety.

Ing. Stanislav Šimandl, 17.3. 2017

www.sista.cz


Škola pod přízrakem inkluze

Od proklamovaného „zahájení“ inkluze na školách uběhl nějaký čas a stále je podle mého názoru nezodpovězenou otázkou, byl-li tento krok správný vzhledem k potřebám jakkoli znevýhodněných dětí, ale také vzhledem k potřebám všech žáků, kterých se dotkne. Nedá mi to a musím se ohlédnout několik let zpět, kdy potřeby dětí byly identifikovány co možná nejrychleji a byla jim poskytnuta adekvátní péče na pracovištích (např. různých typech zvláštních škol), které svým materiálním a personálním složením byly k takové péči připraveny. Zde mohla být odváděna cílená individuální péče a v současné době záleželo jen na financování, zda dojde k jejímu dalšímu zlepšování. Je nutné podotknout, že ani návazná péče neponechávala znevýhodněné děti bez zabezpečení. Musíme mít ještě v dobré paměti, že právě pro absolventy zvláštních škol byla rezervována místa v učilištích podle individuálních možností každého žáka.

Proč by měl být současný stav lepší ? ANO, možná je úlitbou předpisům EU, možná je prostě levnější, ale je skutečně pro žáka lepší ? Je naivní si myslet, že například jeden asistent, který samozřejmě obvykle není kvalifikovaný učitel, dokáže vyrovnávat bariéru mezi kolektivem žáků a žákem znevýhodněným v jakémkoli ohledu. To, že za dítě někdo vede sešity, snaží se mu pomoci udržet tempo s výukou, relaxovat o přestávce a všemožně jinak pomáhat, ještě neznamená, že jej dokáže skutečně zapojit do dětského kolektivu. Z vlastní zkušenosti vím, že těžce postižený žák byl dovezen na svém vozíku na výuku, o přestávce odvezen k nutné relaxaci a opět přivezen. Na náročnější vycházky nemohl, vozík nelze tlačit v obtížnějším terénu, stejně jako na většinu školních akcí. K čemu taková péče je ? Nejedná se více o psychické týrání ve smyslu neustálého opakování vlastní neschopnosti ? A jaký hazard je takto vzdělávat žáky s mentálním postižením od chvíle, kdy si uvědomují svojí rozdílnost. Ano, žákům tělesně postiženým můžeme dávat jedničky z tělocviku, kdy důvodem je jejich postižení a žákům duševně postiženým jedničky např. z matematiky, ale k čemu ? Proč nezachovat minulý systém, kdy děti byly vzdělávány podle svých schopností a každé z nich tak mohlo zažívat skutečný úspěch, ne ten, který je „přežvýkán“ někým jiným, jako úspěch.

To zde ještě nemluvíme o roli učitele, který musí svou výuku přizpůsobit situaci ve třídě. Je to vůbec možné, byť za pomoci asistenta znevýhodněného žáka? Kolik „učitelského času“ vyžaduje právě takový žák a nestává se to skutečnou nevýhodou pro ostatní děti. ANO, nyní slyším všechny kritiky tohoto článku, jak jsem nepochopil vliv kolektivu, který dokáže postižený žák obohatit. Možná i z tohoto důvodu nám stále narůstá fronta před víceletými gymnázii, kde bariéra přijímacích zkoušek dává často rodičům dětí jistotu v podobě té, „ ještě normální“ výuky a nejedná se o 20% nejlepších studentů z dané populace. Jde často o průměrné žáky, kteří jen touží po kvalitním vzdělávání. Učitel přece není „superman“ , který pomocí zázračných metod dokáže doslova vše, navíc v současné situaci českého školství. Mám někdy pocit, že na rozdíl od odpovědných orgánů, to rodiče odcházejících žáků ze ZŠ vědí. Nestane se tak inkluze jedním z posledních hřebíčků do rakve ZŠ ?

Závažným argumentem pro inkluzi bylo právě obohacení dětských kolektivů a jakési jeho uvedení do „normálního“ života. V tomto smyslu jsem slýchal „bajky o tom“ jak nelze hodnotit želvu z lezení na strom stejně jako opici a oba mohou mít z této disciplíny nakonec jedničku. Vlastně je to stejný případ jako když já, naprostý nesportovec, společně s asistentem, který mi jistě pomůže, půjdu sportovat mezi vrcholové sportovce. Nejen, že takový nápad ublíží jim, protože mi snad občas pomohou a zdrží se ve svém tréninku, ale ublíží i mně. Ač budu asistentem a trenérem ujišťován o svém velkém úspěchu, osobně neustále uvidím svoji neschopnost. Takový systém opravdu chceme ? Je tohle dobrý nápad a opravdu respektuje potřeby jak zdravých, tak i jakkoli znevýhodněných dětí ? Podle mého názoru NE.

Ing. Stanislav Šimandl, 2017

www.sista.cz